Název

Šumava: Lyžníci z Knížecích plání

Popis

... aneb "Bejvávaly na Šumavě časy", je dovětek k názvu alba. Když se podívám na letošní zimu/nezimu z okna, jsou pohnutky jasné.

V lednu 2017 jsme si užili pár krásných šumavských dnů. Byli jsme tehdy jediní hosté v Hájence na Knížecích pláních a kromě kuchaře a číšníka široko daleko ni živáčka. Auto jsme zaparkovali v Borových Ladech a zavolali majitele, aby nás vyvezl nahoru. TV jsme si zakázali, takže jediný kontakt se světem zajišťoval internet. Noční obloha plná hvězd, ticho že by se dalo krájet, tak vypadaly večery v okolí hájenky. Jediný dopravní prostředek, který nám zůstal k dispozici, byly ski a těch jsme využívali, co nám síly stačily. Prosluněné mrazivé dny byly jak stvořené pro běžkotoulky. Upravené tratě přímo vtahovaly do stopy a my se jí ochotně nechali vést. Večerní návraty a "procházky" po pás ve sněhu se nesly v jemných fialových tónech. Prostě opravdový balzám na duši.

Nedá mi, abych se neohlédl, jak to vlastně na Šumavě s lyžováním začalo.

První pokusy, připevnit si “dřeva” k nohám, a tím si ulehčit pohyb ve sněhu, byly spojeny s tzv. krokvemi, které spíše plnily funkci sněžnic. Samotné ski přišly koncem 19. století ze Skandinávie. S prvními pokusy ochočit “jasanová prkna” jsou spojena jména Prokop a Brauner na západní straně a Paleczek a Hrůza na jižní straně Šumavy. Západní část Šumavy přišla lyžování na chuť o pár let dříve než ta jižní. Na jižní Šumavě se o další rozvoj lyžování staral Českobudějovický skiklub na západní Šumavě Plzeňský skiklub později přejmenovaný na Český Skiklub. Na německé a rakouské straně vznikaly spřátelené lyžařské spolky.

Když se místní řemeslníci naučili vyrábět z jasanového dřeva vlastní ski, nastal velký rozmach lyžování i mezi místními. Využívali je školáci, pošťáci, celníci, posléze i armáda.

Západní část Šumavy byla zpřístupněna po vybudování železniční tratě pod Špičák v roce 1877. V témže roce koupil Jan Prokop v Železné Rudě drážní pozemky a budovy a přestavěl je na hotel pro lyžaře, který kolem roku 1900 měl neuvěřitelnou kapacitu sta lůžek. Od roku 1894 fungovala lyžařská škola pod vedením jednoho ze synů Prokopových. Zanedlouho přibyl hotel Tazl, jehož majitel byl zároveň výrobcem lyží. Dalším lyžařským hotelem byl německý Rixi, který brzy přešel do českých rukou. Většina význačných lyžařských základen v Železné Rudě tak byla v rukách pražských lyžařských nadšenců.

Ti v roce 1902 uspořádali na Špičáku první "Seveřanské závody", od roku 1909 s mezinárodní účastí. Disciplíny Seveřanských her byly: běh, překážkový běh, skok a krasojízda. Sjezd byla vložená disciplína pro "bábovky", kteří nemají koule na skok a fyzičku na běh. Sjíždělo se z Panciře do Rudy. Kdybych se tehdy zúčastnil, nezbylo by, než se přihlásit na sjezd :-(

První lyžařské oblasti Jižní Šumavy vznikly až kolem roku 1910. Byly to Želnava, okolí Lipna až po Třístoličník, Plechý a Smrčinu, a Kubova Huť. Záhy vznikly na Smrčině dva skokanské můstky. Přestože Šumava platila za divoké území, kde nejsou hotely ani restaurace, její obliba rostla do poloviny třicátých let. Hranice s Rakouskem a Německem se příliš nehlídala a čeští lyžaři navštěvovali Hochficht a Arber, němečtí a rakouští na oplátku Špičák alias Spitzberk.

V roce 1922 na hřebeni vedle Svarohu vystavěl ČSK chatu (později Juránkova), která se stala křižovatkou zimních i letních turistických tras.

To vše skončilo v roce 1938 a bylo dokonáno na dlouhá léta v roce 1948. Osud Juránkovy chaty jakoby demonstroval zmar, který následoval. Hromádka cihel a kamení je důkazem.

Ať žije na věky věků dnešní opět sjednocená Šumava! Šumaváci, Bayerischewalďáci a Böhmerwalďáci všech zemí, spojte se!

Nastavení