Název

Pod jednou i pod obojí způsobou v Křeči

Popis

Křeč leží asi 25 km jižně od Mladé Vožice. Pokud bych sem přijel jen tak, asi bych si řekl nic moc a pokračoval nevzrušeně dál. Dnes jsem ovšem nepřijel jen tak a vím, co tu mám hledat. Jsou tu 2 místa, která jsou jak vystřižená z Vláčilova filmu. Nad okolní střechy chalup vyčnívá Kostel sv. Jakuba Většího a v jeho sousedství stojí krásná omšelá klasicistně barokní fara z doby jagellonské. Druhé místo, kvůli kterému jsme přijeli, je malý kousek za vsí. Kamenný pomník u cesty označuje širokou pláň, kde se skoro před šesti sty lety odehrála poslední husitská Bitva u Křeče.

Krvavá řež se uskutečnila 19. srpna 1435 a znamenala důležitý mezník v českých a evropských dějinách. Šlo o poslední skutečnou bitvu husitských válek, která uzavřela mnoholeté bratrovražedné boje mezi stoupenci katolického "přijímání pod jednou" a kališnického "přijímání pod obojí". Počátkem 15. století se na náš účet zopakoval sebevražedný scénář, který před tím i potom proběhl v různých modifikacích po světě mnohokrát.

České země patřily od konce 11.století do vypuknutí husitských válek k nejbohatším a nejrychleji se rozvíjejícím oblastem Evropy. Tento vývoj dosáhl vrcholu za vlády Lucemburků, kdy jsme se doslova stali pupkem tehdejšího křesťanského světa. Panování Karla IV. přineslo spoustu dobrého. Všude se budovalo, všichni měli plné ruce práce a všechno se dařilo. Mezinárodní Pražská univerzita dala vzniknout nové české inteligenci. Když nastoupil Václav IV., mělo se za to, že doba hojnosti potrvá navždy. Tempo začalo sotva znatelně opadávat, najednou byl čas se zastavit, zvednout hlavu a podrbat se za uchem.

Nikým nepozorována se tehdy za panem Úspěchem vkradla zadními dveřmi paní Nespokojenost. Zpočátku seděla tiše v ústraní, ani nedutala. Ostatně, nikdo na ni neměl čas a ani nebyl moc zvědavý. Byla to první vlna učenců (Jan Milíč z Kroměříže, Konrád Waldhauser, Matěj z Janova), vzešlých z pražské univerzity, kteří ji vyvedli z přítmí a požádali nic netuše o tanec. Jan Hus, s Viklefovými myšlenkami v podpaží, ji v kole pořádně rozparádil. Když se 6. července 1415 udála ta politováníhodná událost v Kostnici, už nepotřebovala žádného tanečníka a rozjela své velké sólo zkázy. Evropská společnost ještě nebyla připravena na takové tempo a neznala takový rytmus. Až za dalších 100 let se našel konečně někdo, kdo zkrotil její temperament a srovnal její krok. Tím dotyčným byl německý kazatel jménem Martin Luther.

V Čechách počátku 15. století nebyl nikdo takový. Místo toho se odehrál známý dějinný vzorec. Paní Nespokojenost vyzval do kola samotný Ďábel, jenž vzal na sebe podobu zdivočelé lůzy. Vyvedl prosperující blahobytnou společnost s paní Nespokojeností v čele, jako bájný Krysař, na okraj srázu. Z nebeských výšin poslal českou společnost prudkým sebevražedným pádem až do ohněm spalovaných hlubin pekelných.

Většina toho pekelného běsnění skončila o dlouhých 20 let později bitvou u Lipan. Umírnění kališníci se rozešli do svých domovů, ale stále ještě tu bylo silné táborské radikální jádro v solidní kondici. Poslední krvavou tečku za jeho působením udělal o dva měsíce později Oldřich II. z Rožmberka v bitvě na zdejší planině právě toho srpnového dne.

Sebevražedné tendence, které poslaly prosperující předhusitskou společnost do období zmaru, se v historii opakují stále dokola. Ďábel je připraven vystrčit rohy, kdykoliv k tomu bude mít příležitost. Dobře manipulovatelná lůza udělá většinu špinavé práce za něj. My v Čechách máme vlohy k sebedestrukci jako málokde. Rok 1948, první polovina padesátých let, celá sedmdesátá léta, to jsou hlavní zničující epizody posledních desítek let.

Ďábel zkázy teď pár let někde chrápal zapomenut v ústraní, ale jako by se začal probouzet. Ještě nekoná, zatím nabízí jen čertovská řešení. Když naverbuje početnou armádu pacholků, se kterými by mohl vytáhnout do boje, bude zle. Jakmile se to jednou dá do pohybu, těžko někdo ty davy zastaví před hranou, ze které není návratu. Historie se zopakuje.

P.S. Těmi čertovinami, které mám na mysli, jsou třeba nápady na různá podivná referenda, u kterých je míra možného prospěchu neměřitelná, nebo ještě v horším případě míra přínosu zanedbatelná oproti rizikům a nezvratným škodám, které by mohly být v případě úspěchu napáchány. Konkrétně mám na mysli třeba referendum o vystoupení z NATO nebo o vyvolání CZEXITu!

Nastavení