Název

Laponsko I: Zásobovací stanice Tromsø

Popis

Náš první dotyk s polárním Laponskem se odehrál na ostrově Tromsøya. Zasněžené hory ostrova Kvaløja, tyčící se za tmavě modrou hladinou průlivu naznačují, že zima odešla sotva před pár dny. Ostatně, poslední dekáda května bývá v průvodcích označována jako první smysluplný termín pro cestování arktickými oblastmi Skandinávie.

Absence personálu v příletových prostorách letiště v Tromsø je připomínkou a důsledkem toho, že lidská pracovní síla je v Norsku neobyčejně drahá. Při příletu toho člověk moc nepotřebuje, ale odbavení za pár dnů při odletu budeme muset zvládnout sami bez asistence pozemního personálu, pouze s pomocí komunikačních kiosků. Už jsem si myslel, že i půjčovna aut je samoobslužná, ale pak se objevil jakýsi mladík, který nám vydal klíčky a nasměroval nás k místu, kde se náš dopravní prostředek toho času nalézal. Už po cestě z letištní haly na prašné parkoviště vím, že se mi tady bude líbit. Slunečné počasí, chladný příjemný vánek a nádherné okolí mě utvrzují v mém pocitu.
Vyleštěný Seat Arona klame tělem. Vypadá větší než je. Druhý kufr jsme po marných pokusech nakonec uložili na zadní sedadlo a vyrazili k hotelu do centra Tromsø.

Žádná vyhlídková jízda se nekoná. Tunely norských měst, to je samostatná kategorie. Labyrint podzemních komunikací je obdivuhodné dílo, ve kterém nechybějí ani křižovatky a kruhové objezdy. Kousek za letištěm vjíždíme do tunelu, který nás vyvrhne nedaleko hotelu. Jak se dozvídáme, tak na ulicích je zákaz stání. Po vyložení zavazadel opět vjíždíme do rozvětveného tunelu, který slouží jako parkoviště pro většinu zdejších vozidel.

Tromsø je nejseverněji položeným větším norským městem, přirozeným centrem a výchozím bodem pro cesty do Laponska. Dříve hlavní zásobovací stanicí norského severu. Něco jako Liberec pro Lužické hory, Jizerky a Krkonoše. Že bych tady ale nalezl něco jako urbanistický záměr, to teda ne. Je to spíše takový guláš tradičních, moderních, nemoderních, ošklivých, hrozných a ještě horších budov.

Až při návratu z okružní cesty Laponskem za několik dní se mi zde podaří najít skrytý rytmus, díky kterému si mě Tromsø získá. Částečně tomu pomůže náhoda, kdy se po vrácení auta vydáme pěšky z letiště zpět do centra. Díky tomu objevíme třeba rozsáhlý tundrový les na kopci uprostřed města nebo moderní architekturu rezidenčních čtvrtí.

Ale co s dnešním načatým večerem? Pojďme se teď na chvíli projít po městě. Večer po procházce povečeříme norské národní jídlo, pizzu (8 milionů Norů prý ročně spořádá 80 milionů zmražených pizz). Kolem půlnoci se budeme chvíli s Tóri dohadovat, zda zatáhnout neprodyšné závěsy či ne. Nakonec napřekvapivě zvitězí Tóri nade mnou i nad půlnočním světlem a vytvoří umělou noc. Pár hodin se vyspíme a zítra vyrazíme na 1700 km dlouhou týdenní okružní cestu norským (ale i trochu finským) Laponskem.

Nastavení