Název

ČERVENÁ ŘEČICE JE MĚSTO DUCHŮ!

Popis

V sobotu odpoledne jsme vystoupili na návsi v Červené Řečici z auta. Městečko má údajně asi 600 obyvatel, ale nikde živá duše. Zámek a kostel jsme naštěstí našli hned, stojí kousek od sebe, co by kamenem dohodil z celkem upravené návsi.
Na prvního člověka jsme narazili u zámku. "Tak jste si to přijeli vyfotit, než to spadne?", ušklíbl se.
"Slyšel jsem, že to tu někdo opravuje!" odpověděl jsem do prázdna, protože ten člověk byl mezitím fuč. Že by to někdo opravoval, jsem si přestal být jist, protože tomu nic nenasvědčovalo. Zabouchal jsem na vrata, ale žádná odpověď. I všechny ostatní vstupy byly neprostupně ubedněné. Buď zatlučené prkny nebo vyplněné kamením.
Když jsme postupovali vyschlým vodním příkopem kolem zámku, zdálo se mi, že jsem v přízemním okně zahlédl obličej. Než jsem stačil zaostřit, už jsem viděl pouze houpající se špinavou záclonu. Hrobové ticho sobotního odpoledne narušily první kapky prosincového deště.
Na louce za zámkem si hrála skupinka odrostlých dětí se psem. Usmyslil jsem si, že se s nimi domluvím, aby mi zapózovaly. Přestaly si hrát, jakmile mě zpozorovaly. Když jsem se přiblížil víc, jako když do nich střelí. Zmizely v živém plotě přilehlého pozemku. Opačným, tedy mým směrem vyrazil pes, chvíli na mě vrčel, cenil zuby, štěkal. Pak zmizel mezi keři, jako chvilku před ním mládež.
Začalo se smrákat a v zámku se rozsvítilo okno. Tóri mi potvrdila, že ani ona se tady necítí dobře. Rychle jsme sbalili focení a šli liduprázdnou vsí směrem ke kostelu Máří Magdalény. Tam se schováme před deštěm. Po cestě jsme potkali dvě stařeny. "Dobrý den, je kostel a hřbitov otevřen?", ptám se zadýchaně.
"Ale kdepak, pane, je tam teď skladiště. Před několika lety ho odsvětili, sňali věž a zvon, teď už tam nikdo nechodí. Ostatky z hrobů odvezli na nové místo. Z celého hřbitova zbyla jenom templářská hrobka v zadní zdi a vedle ní už jen ten dětský morový hrob. Jinak tam nic není. Nešel vykopat, protože je plný vápna a kamení, takže to ztvrdlo jako skála. Nářadí se tam lámalo jako sirky. Pak se lidi začali bát a nikomu se do toho už nechtělo." Chtěl jsem se zeptat, zda je k mání klíč, ale babky mi přestaly věnovat pozornost, audience skončila.
Ke kostelu jsme se dostali malou brankou v tarase. Je dobře, že kosti byly přeneseny na jiné místo, uvědomil jsem si, když jsme kráčeli po měkké trávě. Obešli jsme kostel kolem dokola, pak jsem vyměnil objektivy a dal si ještě druhé kolečko kvůli detailům. Když jsem zahnul kolem okrouhlé apsidy k zadní stěně bývalého chrámu, krve by se ve mě nedořezal. Pod templářským náhrobkem seděla ona skupinka dětí, která přede mnou prchla na louce u zámku. Zježily se mi vlasy a chlupy na celém těle. Popadl jsem Tóri za ruku a upalovali jsme pryč ze hřbitova. Zadýchaní jsme doběhli k autu. Trochu se mi třásly ruce, když jsem se nemohl trefil klíčkem do zapalování. Jak jsme se vzdalovali, začala se do auta vracet nálada. Až doma mi došlo, co jsme to vlastně prožili.

ČERVENÁ ŘEČICE JE MĚSTO DUCHŮ!

Kategorie a štítky

Nastavení