Název

Po uši v písku

Popis

Štěpán pracoval skoro celé prázdniny v Drážďanech. Když jsem ho v srpnu navštívil, dohodli jsme se, že koncem září pojeďme někam na výlet. Máme na to 6 dnů, takže to vylučuje vzdálenější cíle. Také by to z pochopitelných důvodů nemělo být Německo. Nemělo by to být úplně blízko, ale zase ne úplně daleko. Nakonec jsme si konsensuálně vybrali Polsko - konkrétně jeho severní část.

Pár týdnů před odjezdem jsem se vydal do Jungmanky zakoupit literaturu.
"Můžete mi ukázat, jaké máte polské průvodce?"
"Žádné nemáme," odvětil prodavač s cedulkou KIWI na prsou a lehce opovržlivým pohledem.
Uvědomil jsem si, že s tímto pánem už nějakou předchozí, ne příliš pozitivní, zkušenost mám.
"Takže nemáte? To je škoda."
"Pane, polského průvodce nemáme, protože do Polska nikdo nejezdí," dodal. Maximálně tak ještě do Krakova a do Čenstochové," pokračoval pohrdlivě. Z jeho výrazu jsem odtušil další nevyřčené. "Do Polska může jet za turistikou pouze úplný idiot."
"Vím, že jste specialista a nejlepší prodejna na mapy a průvodce. Předpokládám, že tady seženu i takovou specialitu jako je Polsko!", změnil jsem obratně taktiku.
Prodavač, potěšený a obměkčený mou podlézavostí, se usmál pod pomyslný vous a pokračoval v dialogu vstřícnějším tónem. "Mňó! Něco by tady, pane, bylo, ale není to v češtině!" Zahrabal v polici a podal mi nekřesťansky drahý "Eyewittness travel guide - POLAND".
"Jé, to je zrovna můj nejoblíbenější obrázkový guide! Mockrát děkuji!"

Takže to nejhorší z výletu mám za sebou a můžeme vyrazit.

Teď se posunu zhruba o měsíc kupředu. Jako první místo si z naší severní polské cesty vybírám velmi neobvyklý kus země. Spíše než kus země, by se slušelo říct kus písku. Konkrétně jsme jednou na sklonku dne dorazili do Sloviňského národního parku. Zastavili jsme na parkovišti, nasedli na kola a vyrazili. Zhruba po 30 minutách jízdy rovinatým lesem, cesta skončila v nánosu jemného písku. Po pravé ruce se strmě zvedá písečná vlna obdivuhodných rozměrů. Odložili jsme dopravní prostředky a začali se hrabat nahoru.

Před mnoha lety tu vládl sníh a led. Ledovec ale jednoho dne roztál a zbyla po něm rýha. Ta se zaplnila vodami Baltu. Vítr nebyl nakloněn tomu, aby se Balt takto roztahoval a začal dout. Foukal vytrvale, až zavál ledovcovou rýhu jemným bílým pískem. Dílo se mu dobře dařilo a tak dul a dul a duje dodnes. Výsledkem jsou nádherné více než 40 metrů vysoké duny, které se postupně zvedají od pobřeží. Pomalu, ale bez přestání, se šourají od mořského břehu a neznají slitování. Co se jim postaví do cesty, to zašlápnou, rozmáčknou, zardousí, pohřbí. Ani hustý les nedokáže tyto majestátní poutníky zastavit a svůj zápas s nimi prohrává. Vegetace se marně snaží soužít a přežít. Dříve než stihne vyrůst, je nemilosrdně zasypána, udušena, rozložena a nakonec vaporizována.

Když jsem se bořil do písku a pochodoval mezi dunami, nešlo si nevzpomenout na můj oblíbený japonský film - Písečnou ženu. Nevím, kde se film točil, ale klidně to mohlo být zde. Namáhavě se prodírám sypkou hmotou a v duchu si promítám děj filmu. Vzpomínám na lepiropterologa a jeho náhodné osudové setkání s písečnou ženou. Musel přistoupit na vnucenou hru. Nakládal písek, aby přežil. I já musím hrát podle not, které stanovily duny. Tretry se mi každým krokem plní jemným pískem, až se do nich nevejde noha. Co chvíli zastavuji, vysýpám botu, abych mohl jít dál.

Na nedalekou pláž jsme se doplahočili se západem slunce. Těsně před tím se rozestoupily mraky a paprsky připravily nevšední zážitek. Mezi dunami jsme nepotkali živáčka, což podtrhlo atmosféru tohoto místa. Kvapem se začalo smrákat a my jsme museli obrátit zpět. Bicykly stály na místě přesně tak, jak jsme je zanechali. Naposledy jsme vysypali písek z bot a vyrazili lesem za úplné tmy zpět k autu.

Kategorie a štítky

Nastavení