Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.


Váš prohlížeč není podporovaný - stránky se nemusí zobrazit správně. Použijte podporovaný prohlížeč.
 
Moje poťouchlé fejetony, eseje a cestopisy naleznete zde. Vítejte a buďte tu jako doma!

Proměňte svá alba ve fotoknihu

Ideální jako dárek nebo jen tak pro sebe na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

SLEVA 10 % do 30. 11


reklama

28 fotek, 24.6.2017, 123 zobrazení, 121 komentářů
Sobota 24.6.2017 - Kráter Khorgo
41 fotek, červen až listopad, 162 zobrazení, 119 komentářů
Pátek 23.6.2017
Terkhiin Tsagaan Nuur
36 fotek, 21.10.2017, 159 zobrazení, 171 komentářů
Reportáž o tom, jak jsme si s Láďou pro jistotu prošli během letošních voleb cestu do Bavor. Může se to hodit! Před šestou ranní nás převaděč vyložil na okraji Hraniční slatě. Na mou otázku, kde začíná cesta, mi ukázal do tmy se slovy "tímto směrem", a odejel. Kolem je úplná tma, mlha a jemně prší. Dokud nezapneme svítilny, tak nevidíme na krok. Pod nohama to lehce čvachtá a trochu se to houpá. Pročesáváme okraj lesa, ale po cestě ani památky. Ještě že existují mapy.cz offline. Cesta by dle nich měla začínat cca 200 m západně. Brodíme se vysokou mokrou trávou, až narazíme na něco, co by mohla být ta cesta. Vydáváme se do mírného kopce sotva znatelnou pěšinou, kde asi moc lidí nechodí. Ještě, že jsem si vzal LEDkovou svítilnu z bicyklu, s obyčejnou čelovkou by to šlo hůř. Cesta je několikrát přerušena výmoly, asi z dob socialistické ochrany hranic. Tato pěšina k Modrému sloupu je pozůstatkem historické zlaté cesty, která vedla z Pasova do Sušice. Na rozdíl od tří větví Zlaté stezky, které spravovalo České království, byla tato Zlatá cesta spravována Biskupstvím Pasovským. Tak šlapeme vzhůru tmou a doufáme, že jdeme dobře. Během pár kroků máme urousané kalhoty a v botách začíná být vlhko.
50 fotek, červen až říjen, 139 zobrazení, 180 komentářů
22.6.2017 Tsenkher
28 fotek, červen až říjen, 108 zobrazení, 108 komentářů
Dnešní cesta vede širokým údolím Orchonu. Míříme do Charchorinu, který leží v těsném sousedství bývalého hlavního města mongolské říše a současného nejstaršího mongolského kláštera.

Dlouho se nevědělo, zda tu leželo Karakorum, nebo některé z hlavních měst předchozích říší (Xiognu, Göktürk, Uyghur). Koncem 19. století nalezl ruský archeolog Nikolai Yadrintsev tzv. Orchonský skript, který objasnil písmo a podal důkaz, že Karakorum leželo právě zde, v těsné blízkosti Erdene Zuu a Charchorinu.

První zmínka o místě zvaném Qara Qorum je z roku 1218, kdy tu Čingischán shromáždil vojsko k tažení proti Chorézemské říši. Tehdy to ještě nebylo město, spíše vojenský jurtový tábor.

Hlavní město s hradbami a palácem založil po ovládnutí čínské říše Jin v roce 1235 třetí čingischánův syn Ögedej. K výraznému rozvoji došlo za vlády Möngke khana o 2 desetiletí později. Byly zbudovány chrámy a uprostřed města vztyčen stříbrný strom, z něhož prý vytékalo víno.

V roce 1254 navštívil a popsal Karakorum františkánský misionář Wiliam of Rubruck jako nábožensky tolerantní město s mnoha pohanskými svatyněmi, dvěma mešitami a nestoriánským kostelem.

Je paradoxem, jak úspěchy mongolské čínské dynastie Yuan měly přímý vliv na úpadek města. Kublaichán v roce 1271 ovládl Čínu a přesunul hlavní město do Pekingu. Karakorum se stalo pouhým provinčním střediskem, kterým se následně přehnalo několik válek.

V roce 1378 Mingové rozvrátili říši Severní Yuan a s ní i její hlavní město Karakorum. Nutno dodat, že se z něj do dnešních dnů nedochovalo téměř nic.

Po roce 2000 se objevil pokus vybudovat zde po vzoru Brasilie nebo Astany vzorové hlavní město Mongolska na zelené louce, což se naštěstí nepodařilo prosadit.
31 fotek, 21.6.2017, 200 zobrazení, 240 komentářů
21.6.2017 Údolí Orchon v dopoledním dešti
Ráno jsme se probudili za šumění řeky a jemného deště. Když jsme rozepnuli stan, vlezlé počasí vešlo bez pozvání dovnitř. Po snídani jsme za drobného mrholení naházeli věci do stanu a vydali se na zhruba 2-hodinovou procházku kolem kaňonu Orchonu. Naším cílem je, stejně jako včera navečer, vodopád Ulaan Tsutgalan. Pojďme se podívat, jak se okolní krajina od včerejška změnila, když ji místo slunečních paprsků od rána zalévá déšť.
41 fotek, červen až srpen, 196 zobrazení, 246 komentářů
Úterý 20.6.2017 Orchon v podvečerním slunci
26 fotek, červen až srpen, 146 zobrazení, 136 komentářů
Pondělí 19.6.2017 Ongiin Chiid
48 fotek, červen až srpen, 256 zobrazení, 301 komentářů
Neděle 18.6.2017 - Chongoryn Els, Bayanzag
Vstáváme do slunného dne a po včerejším písečném běsnění není skoro stopy. Nebýt zaprášených stanů a nové vrstvy prachu uvnitř, ani bych nevěřil, co včera proběhlo. A soupis ztrát? V okolí to domorodcům zbořilo několik jurt. Dáša přišla o stan. My máme ohnuté nosné stanové pruty. V objektivu 17-55 je písek a tady si s ním už nezafotím. V uších mám písečné duny. Je to problém, protože nerosty je přísně zakázáno vyvážet. Mimo ucpaných uší mě také řežou oči. Snad si s tím organismus poradí a samoočistné mechanismy uvedou mé smysly zpět do sokolího resp. rysího stavu.
36 fotek, červen až červenec, 179 zobrazení, 150 komentářů
Sobota 17.6.2017 - Dugany Am, Chongoryn Els

Držím zevnitř prohýbající se stěnu stanu, aby vydržela nápory větru. Blíží se večer a venku se někteří čerti žení. Napolo sedíme napolo ležíme ve stanu a shora se na nás sype bez přestání jemný prach. Písek pokrývá vše kolem, zaplňuje každou mezeru. Jsme umounění, Tóri je bronzová, jak si na dovolené vždy přála být. Vlasy se proměnily v nerozčesatelný slepenec, v očích škrábe prach, zvukovody jsou zčásti zaneseny. Vítr již několikrát změnil směr, takže zkouška odolnosti stanové konstrukce probíhá ze všech úhlů. Před chvílí jsme vystrčili hlavu, protože to vypadalo, že už bouře ustavá. Během pár minut byla zpět s celou parádou. Je to jedno z nejhorších běsnění živlů, které jsem dosud zažil. Nedokázal jsem si do této chvíle představit, jak je člověk bezmocný proti všudypřítomnému písku. Vidět je na pár metrů, nelze dýchat, nelze otevřít oči, písek a kamínky šlehají do holých lýtek a rukou. V uších to šumí jak v moři. Vzpomínám, jak to v jedné z knih popisuje Karel May a vybavuji si, že hrdina zalehl, přikryl se kožešinou a vyčkal, až to přejde. Když píšu tyto řádky, na papír se snáší další a další písek. Před chvilkou jsem zadřel kuličkové pero, tak pokračuji obyčejnou tužkou. Vedle leží má bronzová Tóri a zdá se, že klidně spí. Asi neví, že stan nemusí dalším náporům větru odolat.
Teď se ale vrátím v čase, abych zrekonstruoval, co se dělo od rána.
46 fotek, červen až červenec, 155 zobrazení, 131 komentářů
Pátek 16.6.2017 - Mandalgobi, Gurvan Saikhan, Yolin Am
46 fotek, červen až červenec, 175 zobrazení, 160 komentářů
Čt 15.6.2017 - Baga Gazrin Uul
40 fotek, 14.6.2017, 142 zobrazení, 131 komentářů
St 14.6.2017 – Ulaanbaatar
Z Prahy odlétáme v úterý po poledni s Aeroflotem. Během letu je zakázána konzumace alkoholu a kouření. Rusové vědí, co tím zákazem sledují. Vynášet ze samaljotu opilé oligarchy v objetí s ještě opilejšími mužiky není práce pro krásné subtilní letušky ve světle červených uniformách.
Co se naší cestovatelské skupiny týče, nazval bych ji diplomaticky vyzrálou. Patříme v ní totiž spíše k mladším. Mimo mě a Tóri z Prahy odlétají také: Tonda - náš velitel, který skoro všude byl, elévka Dáša, která umí zkrotit koňa, možná i toho na houslích morin khuur, Pavel – zachmuřený samuraj z Brna, Petr –usměvavý archeolog a proutkař, Jirka – ke všem cypovinám talentovaný Slezan, neposedná Majka, zjevující se nečekaně v úhlu záběru, Věra, která se svými holemi zdolá jakoukoliv horu, blonďatá fotografka Eliška, která ztrátí po cestě paměť a její tisková mluvčí Jana, která má jazyk ostrý jako meč, kterým sebe a ji ze všeho vykecá. V Moskvě se k nám ještě přidá slovenský lékařský triumvirát, který mezitím přiletěl z Vídně. Marián, který se umí nechat vláčet koněm, jeho manželka Lubica, která pro změnu umí dobře nakupovat, a Zuzka, druhá nejmladší účastnice výpravy, která si nás všechny podmaní svými krásnými rovnátky.
V letadle jsem se nevyspal a dobře jsem udělal. Noc byla krátká, protože jsme letěli proti proudu času. Vychutnal jsem si úsvit nad jižní Sibiří. Údolí zalitá bílou mlhou proklátá říčkami klikatě stékajícími z hor. Když jsme přeletěli pohoří Sajany, objevila se pod námi hladina jezera Hovsgol. Poté zelená přešla v hnědou a vše se rozjasnilo. Začínáme klesat, dole vidím první jurty a pak komandír navedl náš samoljot na přistávací dráhu Čingischánova mezinárodního letiště Ulanbátar (UB).
59 fotek, říjen 2008 až květen 2017, 93 zobrazení, 154 komentářů
Pokud je hezké počasí, máte čas a náladu, pak je Curych to pravé místo, kde si užít volný den.
1 fotka, 4.6.2016, 77 zobrazení, 20 komentářů | Soutěž: ZOO
70 fotek, loni na jaře, 115 zobrazení, 200 komentářů
Pro závěrečnou kapitolu našeho 2-týdenního putování Říší středu jsem vymetl rohy a prohledal koš. Čím se vyznačuje toto album? Ničím konkrétním! Je to Pal-Mal obrázků, které byly na začátku z různých důvodů vyřazeny nebo dosud nenašly uplatnění. Zobrazují Číňany v různých běžných situacích. Přemýšlím, že by se sem hodila definice Číňana. Sám jí nevymyslím, tak se nechám poddat.

Ottův naučný slovník popsal před 100 lety Číňana takto: „Holí se od roku 1644 až na chochol na temeni, jenž splétá se v dlouhý cop, splývající volně po zádech. Přívrženci Lao’c nemají copu. Cop sám jest tenký a proto splétají jej Číňané hedvábím. V čas smutku nechávají se i vlasy plně růsti. Vousy mají slabé, rovněž černé, pod nosem a chmýří na bradě, dlouhé kníry jsou znakem dospělých.“

Současní Číňané se od uvedeného popisu liší. Hlavu si většinou neholí a cop nosí vyjímečně. Na neutěšené kvalitě vousů se od doby vydání tohoto hesla v Ottově slovníku moc nezměnilo. Mají některé zvyky a způsoby, kterým se našinec diví, ale v zásadě si na ně během několika dnů zvykne a přijdou mu normální. Třeba srkavý a mlaskavý způsob stolování, hlasité čištění krku, podobně upřímné odplivnutí můžů a žen kdekoliv, běžná manželská výměna názorů zvící hádky, absence plín u dětí, které nahrazuje otvor v oděvu, ... Myslím, že člověk není schopen nestranně hodnotit zvyky a mentalitu jiného civilizačního okruhu bez subjektivní zaujatosti. To jsem si uvědomil a snažil jsem se být spíše pozorovatelem než hodnotitelem. Co z toho vyšlo?

Jsou to civilizovaní příjemní pracovití a skromní lidé, kteří vědí (nebo si alespoň myslí, že vědí), kam směřují. Dokáží nejen budovat, ale i udržovat své hmotné statky v provozuschopném stavu. Národ, který existuje více než 4000 let, má vlastní vesmírný program a stará se o svou historii (ačkoliv sem tam tendenčně), si nedovoluji nazvat rozvojovým.

Další vlastnost, kterou jsem si u Číňanů uvědomil, je nekonfliktnost. Během naší cesty jsem se všude cítil zcela bezpečně. Za celou dobu jsme se nedostali do většího sporu a vždy obě strany rychle směřovaly ke konsenzu. Když jsme potřebovali pomoc nebo radu, tak se nám jí dostalo. Nutno ovšem poznamenat, že jsme se pohybovali hlavně ve velkých městech, navrch turisticky zajímavých. Venkov jsme vlastně skoro neviděli.

Aby mé pozorování bylo vyváženější, předkládám několik oblastí, kde jsem se necítil konfortně? Určitě to bylo v komunikaci. U starých lidí bych to pochopil, ale ani mladí lidé nehovoří cizími jazyky. Ve škole je k tomu nevedou a připadá mi, že to ani není příliš od státu chtěné. Číňané jsou zřejmě dobře manipulovatelní propagandou. Příliš nechápou, co je svoboda, a ani po ní moc netouží. Zřejmě ji většinou k životu moc nepotřebují.

Objevil jsem tady pro sebe něco, co možná druhým přijde banální. Že totiž komunisté (kdekoliv na světě) jsou velmi dobří obchodníci s budoucností. Prodávají něco, co teď sice ještě není, ale když budeme všichni táhnout za jeden provaz (a nebudeme držkovat), tak to společně vybudujeme. Oni neříkají, že je vše v pořádku. Oni předestřeli jasné zítřky, pro které stojí za to leccos obětovat. Trochu se sehnout, shrbit, teď být "trochu" nesvobodný, to přece za to stojí! Budoucnost všechno odříkání vynahradí a vytyčená cesta k ní je na tuti správná! Na Stranu je spolehnutí, Strana je neomylná!

Dost už mudrování a planých řečí. Pojďme se vrhnout do toho avizovaného Pal-Malu, abychom si obrázek dnešního Číňana na konkrétních situacích dotvořili a s Čínou a jejími obyvateli se důstojně rozloučili!
31 fotek, červen 2016 až duben 2017, 65 zobrazení, 79 komentářů
Chrám Nebes (čínsky Tiantan) je největší zachovalý komplex obětních chrámů v Číně. Leží na jihozápadě centrálního Pekingu.
38 fotek, červen 2016, 76 zobrazení, 136 komentářů
Naše velká okružní cesta Říší středu skončila. Kosmickým rychlovlakem jsme se vrátili do výchozího bodu, ze kterého jsme před deseti dny vyrazili. V Pekingu se už zhruba vyznáme a víme, že je v něm hodně co objevovat. Libor s Veronikou nás naučili, jak efektivně používat metro. To je jeden z nutných předpokladů pro úspěšné objevování čínské metropole.

Chystáme se navštívit několik zajímavých veskrze čínských expozic: Pekingskou zoo, Císařskou astronomickou observatoř a Přírodovědné muzeum.

Na střeše jedné z nich potkáme krajany, první Čechy po 14 dnech, kteří tu pracují na ambasádě. Při rozhovoru s nimi se dozvíme, že sem moc našinců nejezdí. A když sem přeci zavítají, tak jde spíše o pracovní pobyty. Zdejší společnost je prý poměrně rozkastovaná. Nepsaná pravidla společenského chování zapovídají členovi nižší kasty oslovit člena vyšší kasty. Co určuje toto společenské vymezení jsem se nedozvěděl. Bude to úspěch? Nebo peníze? Nebo červená legitimace? Nebo původ? Nebo inteligence? Nebo všechno dohromady?
29 fotek, 2.6.2016, 50 zobrazení, 37 komentářů
Celou noc bylo slyšet déšť a ráno jakbysmet. Černé mraky visí až na zem. Už prší třetí den, takže výlet do starověku je znamenitým plánem, jak uniknout nevlídnému počasí. V hotelu nám poradili, abychom do Lishanu, kde se komplex s terakotovou armádou nachází, jeli autobusem. Vybavili nás lístkem s větou: „Můžete nás, prosím, odvézt na severní nádraží, odkud se jede na terakotu? “ Cedulkou jsem zamával taxikáři před očima, on pokýval, že ano. Autobus jsme stihli přesně. Zhruba za hodinu naše čtveřice vystupuje před branami terakotových jam.
16 fotek, 1.6.2016, 66 zobrazení, 62 komentářů
Opouštíme Luoyang a začíná venkov. Sleduji rovná úrodná políčka nalepená jedno na druhé. Každý kousek země je pečlivě obdělán. Kolem vlaku se míhají okem v té rychlosti téměř nepostřehnutelné sloupy. Krajina uhání proti nám, chtělo by se mi říci "s větrem o závod", ale to by už musel být pořádný vítr, aby to platilo. Pak jsme projeli dlouhými tunely a najednou je to zcela jiné. Kopce a mlha všude kolem. Hluboké, erozí vymleté strže, zahloubené do tlustých vrstev sprašové hlíny. Sypké svahy kolem trati jsou zpevněny betonovými konstrukcemi. Přesto, že je krajina nepřehledná, displej rychlosti nad dveřmi vagónu stále osciluje kolem čísla 300 km/h. Po dvou hodinách vystupujeme na nádraží v Xianu. Právě skončil jeden déšť a druhý se zjevně chystá.

Komentáře

nebo přihlásit Komentář lze odeslat klávesovou zkratkou shift + enter